Tragická smrt rodiče je pro každého člověka paralyzující událostí. Pokud se však taková tragédie dotkne dětí školního věku, její následky se okamžitě přenášejí i za brány školy. Když na Základní škole Černá Hora došlo k tragickému úmrtí tatínka dvou žáků, vedení se ocitlo před nesmírně těžkými úkoly: Jak ochránit psychické zdraví dětí? Jak podpořit pedagogický sbor a udržet ve škole prostředí, ve kterém je možné o události přiměřeně komunikovat?
V této kritické chvíli se škola obrátila na maják naděje. Naším úkolem bylo poskytnout včasnou krizovou intervenci a provést školu obdobím největšího šoku.
„S volající paní učitelkou jsme se domluvily na konkrétní hodinu, kdy budeme mít obě vyhrazený čas a klid pro telefonickou krizovou intervenci. Zvolily jsme telefonickou formu, protože jsme ‚hrály o čas‘ a bylo nezbytné jednat opravdu co nejdříve,“ popisuje začátek spolupráce krizová interventka.
Při krizových situacích ve školách se často zapomíná na jednu klíčovou skupinu – na samotné učitele. Jsou to právě oni, kdo stojí v první linii, musí čelit dotazům spolužáků a zároveň v sobě zpracovávat vlastní emoce a profesní nejistotu.
„Po navázání hovoru mi paní učitelka sdělila, že intervence bude hromadná. Přítomny byly třídní učitelky zasažených žáků, školní psycholožka, zástupce ředitele a další pedagogové. Nejdříve jsme si vymezili, kolik máme času a na jaká konkrétní témata, se kterými potřebují pomoci, se zaměříme,“ doplňuje interventka.
Hlavní zásada krizové intervence zní: Aby mohl učitel efektivně pomoci zasaženým dětem, musí nejprve sám najít pevnou půdu pod nohama – nejlépe s oporou v možnosti rychlé konzultace.
Náš tým krizových interventů se proto zaměřil primárně na pedagogický sbor ZŠ Černá Hora. Během setkání jsme se věnovali třem hlavním oblastem:
Zpracování šoku a emocí: Umožnili jsme učitelům bezpečně ventilovat jejich vlastní obavy a emoce spojené s touto tragédií.
Komunikační strategie: Připravili jsme pedagogy na to, jak o situaci s dětmi citlivě a zároveň pravdivě mluvit. Správná komunikace je totiž nejlepší prevencí proti šíření fám, neověřených informací a zraňujících pomluv.
Metodické vedení: Učitelé dostali jasný návod, jak v následujících dnech přistupovat ke spolužákům zasažených dětí a jak si všímat varovných signálů psychické nepohody u ostatních žáků.
Největší výzvou každé takové situace je zajistit, aby se zasažené děti (v tomto případě dva sourozenci) mohly vrátit do školy, kde nebudou mít pocit, že se na ně někdo „divně kouká“. Cílem intervence majáku naděje je vytvořit něco, co umožňuje ochranu dětí a zároveň vede k přímosti a sdílení.
Díky rychlému zásahu a koordinaci s učiteli se podařilo situaci stabilizovat. Třídní kolektivy byly připraveny tak, aby v nich převládala empatie a solidarita místo nezdravé zvědavosti. Smutek, který do školy přirozeně vstoupil, dostal bezpečný prostor pro své vyjádření, ale neproměnil se v destruktivní nebo paralyzující atmosféru.
Tento příběh ze ZŠ Černá Hora ukazuje, že v životě nastávají situace, na které se lze předem jen velmi omezeně připravit (zajišťujeme proto také kurzy pro školní kolektivy). Ani ten nejlepší pedagogický personál nemá kvalifikaci pro zvládání akutních krizí po tragické ztrátě v rodině žáka. A je nutné si uvědomit, že sám pedagog je v dané situaci zasaženou osobou a potřebuje tedy oporu.
Profesionální krizová intervence, kterou maják naděje poskytuje, není luxusem – je naprosto nezbytným pilířem podporujícím duševní zdraví dětí i pedagogů ve školách:
Předcházíme dlouhodobým traumatům u dětí i dospělých
Stabilizujeme instituce (školy, firmy, rodiny) v momentech, kdy jim hrozí ztráta orientace pro náročnost situace
Šetříme kapacity zdravotního systému, protože včasná krizová pomoc často zabrání rozvoji vážnějších psychických poruch, které by později vyžadovaly dlouhodobou odbornou péči
Tragické události nedokážeme z lidských životů vymazat. Ale díky vaší podpoře a naší připravenosti dokážeme zajistit, aby lidé v těchto opravdu náročných chvílích nezůstávali sami.
Maják naděje je zde proto, aby ukazoval cestu do bezpečného přístavu i v té největší bouři.
Chtěli byste podpořit naši činnost nebo se dozvědět více o tom, jak pomáháme? Navštivte naše webové stránky nebo nás kontaktujte.
Cesta našeho „putování“ se dělí do menších úseků. Přidáváme je podle aktuálních možností - vybíráme při tom za dílčí cíle místa, která nám pomohou podtrhnout důležitý aspekt truchlení.
V tuto chvíli máme za sebou tyto cesty:
Cesta „do krajiny dětství“ — znázorňuje důležitost bezpečím a přijetím naplněného dětství pro zvládnutí budoucích ztrát.
„Obdiv nad růstem“
Pro rodiče — „rekordmany v probdělých nocích“.
„Unesu tu tíhu?“ — pozůstalému přichází pochybnosti o silách, které má pro zvládnutí každodenního života a hledá ve své křehkosti opory.
„Z čeho roste moje osobní kultura?“ — touto cestou zveme k připomenutí milníků, které se významně podílí na utváření „mne jako kulturního člověka“, tedy „toho posilujícího ve mně“; pro Jakuba jsou to například Janáčkovo muzeum, Filozofická fakulta, klášterní kostel sv. Rodiny, Mendelianum na Starém Brně a symbolicky Velodrom.
„Bolestné milníky“ — v průběhu našich cest míjíme připomínky důležitých okamžiků života; v životě truchlícího je řada bolestných milníků, kterými musí projít, než si získá rovnováhu do let bez důležitého blízkého.
„Boj s nepřízní okolností“ — v průběhu této cesty si uvědomujeme, jak obtížné pro truchlícího může být symbolický „boční vítr“ — vliv okolností, které na rovnováhu mají zvláštní nárok; můžeme si to představit například jako tlak ze strany rodiny na to, aby „truchlení nějak vypadalo“; a taky na cestě zažívám pocit, jaké to je, když nečekaně padne ze stromu větev…
Vydali jsme se na cestu. Na jednom kole ovládaném přímo pohyby jednoho člověka. A troufáme si připodobnit tento balancující pohyb k rovnováze člověka v krizi. V krizi způsobené úmrtím milovaného blízkého.
Každý v jiném tempu, se zaměřením na různé svoje schopnosti a limity se naučí balancovat. Někdo s jen docela malou dopomocí, někdo třeba se zdatným trenérem.
Jedeme s cílem za měsíc dosáhnout vzdálenost, která se rovná cestě z Nového Města na Moravě do Bežerovic k Majáku naděje, místní rozhledně, tedy 136 km. Cestu jsme odstartovali 21. 3. 2026.
Vyzýváme tak k zamyšlení nad konkrétními aspekty truchlení. Chceme podněcovat k lepšímu porozumění a zájmu o druhého, který truchlí.